Čakáme u vchodu!

Patřím ke generaci, která pamatuje pondělní slovenské televizní inscenace. Proto mě děsně irituje, že dnešní mladí žerou věčně nespokojenýho pologramota z Petržalky (a pochybuju, že vůbec věděj, kde to je), který se marně pokouší o rytmus, ale při setkání s opravdovým Slovákem čumí jako telata na nový vrata. Jasně, generační rozdíly byly vždycky a naši taky kroutili hlavou, ale aspoň jsme si normálně rozuměli. A když mi táta řek, že mi dá přes hubu, jasnější to už nemohlo být. Jenže nedávno mi kluk o 10 let mladší než já (takže čerstvej padesátník) vyprávěl, jak vynadal svýmu synovi, a ten jenom zamumlal "vtf". Táta se ho ptá: "Cos to řek?" A on: "No vtf!" "A to je co?" "Si to vygůgluj." No jak v tý reklamě. Tak fotr gůgluje "vtf" a nic. Zato WTF je zkratka anglických slov, který dohromady dávají význam asi: Co to kurva je? Nepříde vám to zvrácený? Slovensky nerozumí, ale do češtiny cpou debilní anglický zkratky. Asi jsem už fakt starej...

Ale zpátky k těm negramotům. Chápu, že za tu dobu, co nejsme se Slováky ve společným státě, se toho stalo hodně a generace narozená po roce 1993 (což je prej nějaká generace ypsilon, jak jsem si načet) už vlastně moc možností slýchat pravidelně slovenčinu neměla, ale snad existuje nějaká inteligence, ne? Tou ale evidentně nedisponoval mladíček, co si čerstvě nasadil červenou čepici, razítko o velké dopravní zkoušce v jeho výkazu zkoušek ještě nezaschlo a už se nacpal do dost frekventované stanice, navíc během výluk. A tak co, my jsme měli jako mladí zelenou, tihle mají asi katapult. Každopádně tenhle mladík měl se mnou směnu, moc si mě nevšímal, každej jsme si dělali svoji práci, takže o to víc času jsem měl ho pozorovat.

Ve stanici se mu pohybovala parta montérů trakčního vedení, který se chystali vyrazit na širou trať instalovat izolátory na nový trolejový sloupy. Velel jim Slovák s hezkým jménem Mižišin. Bylo zažitou praxí, že jejich pracovní vlak vyrazil na trať, a když se k večeru vracel, ozval se Mižišin od vjezdového návěstidla mobilem a vyžádal si povolení k jízdě do stanice. Na tom nebylo nic divnýho a všichni staří harcovníci sloužící v téhle stanici to znali. Ne tak ambiciózní mladíček...

Chvilku po páté odpoledne zazvonil v dopravě telefon: "Tuna Mižišin. Pán výpravca, čakáme u vchodu." "Dojdu si pro vás," zaskřehotal mladíček. Seděl jsem v tu chvíli v dopravní kanceláři a čekal na příjezd rychlíku. Celou konverzaci jsem vyslechl a hned mi to bylo divný. Dojdu? K vjezdovému návěstidlu, který je skoro kilometr daleko? Mlaďas se zvedl a vyšel ven. Sotva se ale otočil ve dveřích, vrátil se a něco si mumlal pod fousy, který ale ještě ani nemohl mít. Znova telefon: "Pán výpravca, čakáme u vchodu!" zněl už naléhavěji Mižišin. "Teď jsem tam byl a nikdo tam není!" vyštěkl výpravčí. "Tuna nikto něbol!" reagoval Slovák. Mladík naštvaně zavěsil, nasadil si červenou čepici a znova vyrazil ven. Několikrát se vyklonil ze dveří, dlouze se podíval na obě strany a znova se vrátil ke stolu. Uběhlo asi deset patnáct minut, když se znova ozval Mižišin, a to, co říkal, se nedá reprodukovat. Když se mladíček už potřetí chystal zjistit, jestli někdo nestojí u dveří, zastavil jsem ho a povídám: "Napadlo tě, že když je někdo pár metrů od tebe, asi ti nebude volat?" Neodpověděl a koukal na mě. "Víš, jak se slovensky řekne vjezdové návěstidlo, čili vjezd?" "Ne." "Vchodové návestidlo, tedy vchod. Takže oni nečekají venku před budovou, ale už půl hodiny čumí na červenou a čekají, kdy jim povolíš vjezd do stanice!" Nechtěl jsem mu dát za vyučenou, taky jsem byl mladej a blbej, ale na tuhle smeč si vyloženě nahrál. Nejlíp si to s ním ale vyřídil šéf slovenské party elektromontérů, když se k němu později diskrétně naklonil a řekl mu: "Tak ako my nemáme drevokocúrov, v tejto stanici nět debilov. Len jedného!" Zaptať bůh za pondělního Kňažka, Chudíka a Dočolomanského!