Schody ze Šanghaje

Břink. Jmenuji se František Nechranický a jsem vozmistr. Břink. Většina cestujících mi teda říká koloťuk, protože si myslí, že tohle břink, co slyšíte, je od toho, jak tluču kladívkem do kol, ale není to úplně pravda. Břink. Oťukávám brzdové špalíky a podle zvuku poznám, jestli je zabrzděno nebo odbrzděno. Břink. Teď dělám zkoušku brzdy a kontroluju, jestli celý vlak správně odbrzdil. Když to udělá břink, je to v pořádku, ale když se ozve buch, mám problém, protože musím zjistit, proč zrovna tenhle vůz neposlouchá. Buch. No vidíte, jako bych to neříkal.

Na tomhle nádraží pracuju už skoro 40 let. Neuvěřitelný, co? Do důchodu mi zbývají přesně 3 měsíce. Těším se, ale občas mě přepadá strach, že to, co jsem tady zažil, už nezopakuju, a hlavně zapomenu, protože moje paměť je už zpuchřelá víc než gumové těsnění brzdových spojek. Jenže to můžu vyměnit, však mám zásobu nových vždycky s sebou, pěkně navlečenou na násadě mého kladívka. Ale s tou hlavou je to horší. Proto jsem se rozhodl, že to nejdůležitější hodím na papír. Nejsem spisovatel, takže omluvte jednoduchost mého jazyka, ale vynasnažím se to vynahradit obsahem. Začnu příběhem, který není zase až tak starý, jen nějakých deset let, ale dodnes jeho důsledky skoro každou šichtu pociťuji.

Když se tohle nádraží začalo během stavby koridoru modernizovat, byl to hukot. Všude jámy jako po bombách, starý perony a podchod demoliční čety úplně rozbily a začaly se stavět nový. My, provozní ajznoboňáci jsme zvyklí na ledacos, ale cestující nadávali až běda. Každej den se mě ptala jedna starší paní, co dojížděla do města za nákupama, kdy už to bude hotový, a já pokaždý jen říkal, že tou dobou budu už asi v důchodu a děti mých dětí fousatý. Stihli to sice dřív, ale stejně to nebralo konce. Jednou to slyšel náš přednosta a říkal: "Ale paní, až to bude, to bude paráda! Podchod bude širokej s prostiskluzovou dlažbou a hlavně, všude budou ty jezdící schody!" Paní se těšila a přiznám se, že já taky. Měl jsem proto radost, když se mezi haldama hlíny a prefabrikovaných panelů na nový peróny objevily tři rozměrné bedny s nápisem Made in China. "Přivezli je ze Šanghaje lodí do Hamburku, tam je přeložili na říční člun a teprve z přístavu je dovalili na plošiňáku," halekal na mě službu konající výpravčí a mě napadlo, že je to zvláštní osud - být vyroben pro nádraží, ale po kolejích se svézt asi jen kilometr z přístavní vlečky.

Pár dnů na to přijdu do práce a na třetím nástupišti, které bylo zmodernizováno jako první, se vedle díry do podchodu válí zbrusu nový eskalátor rozmlácený na padrť. Stojím nad tím, kroutím hlavou a tentýž výpravčí mi povídá: "Nevěřil bys tomu! O noční vlakový pauze ho měla parta šikulů usadit, vytáhli ho na jeřáb, ale jeřábník byl asi nalitej a pustil ho z tý vejšky volným pádem. Ty vole, to byla šlupka!" Čas šel dál a ze Šanghaje poslali jiný eskalátor. Jeřábník si už tentokrát dal pozor, takže na místo byl usazen vcelku. Montážníci odjeli a následující den měli dorazit pokrývači, kteří na vlaštovky nástupiště měli instalovat krytinu. Nepřijeli. Ani třetí, čtvrtý, ani pátý den... Po týdnu dorazila místo dělníků bouřka. Co bouřka, průtrž mračen! Zbrusu nové jezdicí schody se pořádně vykoupaly. Takže se musely kompletně rozebrat, vyčistit a vysušit, aby vůbec fungovaly. No, fungovaly...Když totiž přišel den D, hodina H, spousta vzácných pánů z Prahy se nechala před stříháním pásky slyšet, jak bude tohle supermoderní nádraží ozdobou města a kolik miliard sem nateklo z éú a ták, jezdily eskalátory na první a druhé nástupiště bez problémů. Jen ty na tom třetím se ne a ne rozjet. Pan přednosta z toho byl rozpačitý a pořád někoho honil, ať přinese ty klíče, kterýma se ten eskalátor restartuje, ale delegace nechtěla čekat, a tak ke svému zvláštnímu vlaku vystoupali po svých.

Ten eskalátor ze Šanghaje zlobí dodnes, na rozdíl od svých dvou bratříčků, které - ač také z Číny - běhají spolehlivě. Vždycky, když po něm šlapu po svých, vzpomenu si na svého kamaráda, drážního školaře, který v Německu učí strojvedoucí české předpisy. Často se smál, že Němci, rozmazlení tím, že předpis musí být jasný a hlavně stručný, nad našimi ustanovení kroutí hlavou, a když něčemu nerozumí, říkají tomu "čechyše specifikum". Teď už vím, co tím myslí.