Čuba a tlustoprd
Na začátku ledna 1979 udeřila zima, kterou málokdo pamatoval. Teploty padaly k mínus třiceti, koleje praskaly jako párátka, uhlí ve vagonech zamrzlo tak, že z nákladu byla jedna velká kostka. Prostě kalamita jako blázen, kterou museli dokonce řešit soudruzi na UV! Sice se probudili až pátýho ledna - Silvestra asi slavili opravdu pekelně, ale situace došla tak daleko, že museli vyhlásit celostátní uhelné prázdniny, omezit vysílání televize a v dopravě to nebylo o moc lepší. Jízdní řád byl jenom cár papíru, protože vlaky jezdily tak, jak se podařilo zprovoznit mašiny a odsekat vagony od sebe. Zamrzaly totiž i šroubovky a brzdová ústrojí, takže pro nás, vozmistry, se na několik dní stala nezbytným pracovním doplňkem letlampa, koudel, zapalovač a benzín. Všichni jsme chodili nabalení jako pumpy, a i já, který jsem beranici vzor Stalingrad 1942 nesnášel, jsem musel uznat, že má v takový kose něco do sebe.
V takových podmínkách proto působilo jako zjevení, když jsem viděl výpravčího Mildu, jak si to šine do práce jen v takový lehký větrovce, tesilkách a polobotkách. Vlas ho taky moc nezahřál, protože už tenkrát měl hlavu jako koleno. Vždycky s sebou do šichty tahal dvě fortelný tašky plný jídla. Však taky vážil asi 150 kilo. A protože se pohyboval jen o něco rychleji než želva, v tom mrazu setrval daleko delší dobu. To mu ale zjevně nevadilo, protože na své pracoviště, stavědlo odlehlé od osobního nádraží, nepoužil žádné přibližovadlo, ale valil se jako sněžná rolba sněhem vedle kolejí. Milda si zkrátka užíval, protože měl zimu narozdíl od léta rád. To vyloženě trpěl a často vypadal, že nedožije konce šichty.
Nadšení pro ledovou kůru ale nesdíleli jeho kolegové. Milda totiž v práci vůbec netopil a strašně větral, takže v kanclu měl jako v ledničce. Nejhorší to měl vždycky ten, co šel po něm na šichtu, což byl podle turnusu většinou výpravčí Pavel. Tihle dva vedli na téma teplotní pohoda na pracovišti často vyostřené diskuze, ale řešení se nedobrali. Milda odmítal topit a Pavel proto nepodepisoval předávku služby v půl šestý jako ostatní, ale nejdřív zašel do kotelny, rozžhavil kamna do běla, počkal, až teplota dosáhne přijatelnýho podprůměru, a Mildu vystřídal až přesně v šest. Tomu odjížděl vlak domů v 18:17, takže měl vždycky co dělat, aby ho při své "rychlochůzi" stihl. Několikrát jsem byl svědkem toho, jak Milan funěl na zhlaví (což bylo dobrých dvě stě metrů od peronu) dvě minuty před časem odjezdu a vydával dušné skřeky, kterými se snažil upozornit na svůj plán vlak stihnout. Někdy to vyšlo, někdy si ho v tom šrumci nikdo nevšiml a jindy mu zase dobráci schválně ujeli.
Mildův nekolegiální přístup Pavla samozřejmě strašně štval, a protože se nedokázali dohodnout, chtěl se aspoň pomstít tak, "aby si to tlustoprd taky užil", jak se nechával slyšet. Den D přišel právě v jednom z těch chladných lednových dnů. Pavel měl zase Mildu střídat, ale do práce vyrazil ještě o chvíli dřív, potichu se přikradl ke stavědlu, které mělo k jeho vzteku zase všechna okna dokořán, a ze stojanu u něj opatrně sebral dvě čuby (pro neznalé - tak se mezi ajznboňáky říká těžkým kovovým zarážkám na kolejnice, kterýma se podkládaj vagony, aby se samy nerozjely). Potichu vstoupil do budovy a do tašek, které měl Milda připravené u dveří, že s nima po předávce "vystartuje" na vlak, je spravedlivě rozdělil. V taškách je pečlivě zamaskoval, což ale vlastně ani nebylo potřeba, protože hmotnost takového nákladu byla natolik enormní, že by Milda musel být úplně blbej, aby si ničeho nevšiml. Pointa byla v tom, že nebude mít čas na to, aby se zbytečného nákladu zbavil, pokud by nechtěl zahodit zavazadla i s relevantním obsahem. A to by "kolenovrt" Milda nikdy nedopustil.
Ve chvíli, kdy se tlustý Milan vláčel ten kilometr ze stavědla ke svému vlaku, jsem byl v práci, takže moje vzpomínka je naprosto autentická. Pamatuju si, že nejprve jsem slyšel strašný funění, asi jako když se stádo bizonů rozhodne uspořádat závod v přespolním běhu. Mezi animálními vzdechy jsem ale rozeznával i nezřetelnou artikulaci. Pak do žlutého světleného kuželu nádražní lampy vstoupila postava jako z jiného světa. Ve vztekem i námahou pokřiveným obličeji jsem Mildu poznával jen stěží. Zpocenej byl víc než v nejparnějším létě a viditelně namáhavé klopýtání v závějích doprovázel nereprodukovatelným nadáváním na zatím neznámý obsah svých tašek. Stihl nastoupit do posledních dveří svého osobáku, a když těžce dopadl na sedadlo, viděl jsem přes zamrzlý okno, jak z jedný tašky tahá patnáctikilovou čubu a nevěřícně na ni civí.
Pavlova pomsta klapla do posledního puntíku. A kupodivu dopadla na úrodnou půdu. Sice jsem se nikdy nedozvěděl, jestli Milan začal před koncem směny stavědlo vytápět proto, že si uvědomil, jak ignorantsky se chová, nebo z obavy, aby si nemusel pokaždý před odchodem z práce prohledávat zavazadla. Faktem ale je, že zatímco v lednu toho roku byli všichni promrzlí na kost, minimálně jeden člověk si připadal jako na Sahaře.
