Konec noblesního koňomila

Že prej pro nás, ajznbóny, je práce koníčkem. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že je to částečně pravda a nejvíc se to projevuje v hospodě po šichtě, kdy to člověka semele a chtě nechtě šíbuje i po práci, ale nikdy jsem nepatřil mezi ty blázny, co třeba po noční skočili do prvního vlaku a vydali se na lov s foťákem, protože jim ve sbírce chyběla fotka nějaký konkrétní mašiny. Tím spíš jsem nerozuměl další skupině drážních bláznů, co si ke svačině kupovali suchej chleba a nejlevnější paštiku jenom proto, aby si za prachy ulitý před starou mohli koupit nějakej ten modelovej vagónek z NDR. Na to byl expert jeden z mých parťáků, na kterýho byla vždycky radost pohledět, když nějakej takovej modýlek sehnal a v práci se s ním pomazlil. Jenže domů si mašinky vzít nemohl, protože by ho žena podrobila výslechu, kde na to vzal, takže měl mašinky různě po kamarádech a jeden čas to i u mě doma vypadalo jako v hračkárně. Tím spíš jsem si víc rozuměl s nádražákama, který měli nekolejový koníčky. Zaprvé mi u vášnivého zahrádkáře nehrozilo, že si do mýho kvartýru naveze kupu hnoje, a zadruhé mi občas ta drážní blbárna lezla krkem.

Proto jsem měl rád Radka. Sloužil jako výpravčí v malý stanici a byl blázen do koní. Vždycky vyprávěl, jak jeho dědek sloužil u maďarskejch dragounů a že po něm zdědil nejen horkou krev a lásku ke koním, ale i jeho jezdecký boty. Ty miloval tolik, že v nich chodil i do služby, ale protože pravidelně dostával flastr, že má nepředpisovou obuv, musel se v práci spokojit se služebníma křuskama. Byl to takovej noblesní člověk, takže mezi ajznboňáckou lůzu nikdy nezapadl a mně se zdálo, že se i narodil do nepatřičný doby. Možná proto ho ostatní kolegové moc nebrali a věčně si z něj dělali srandu. Nejvíc vysazenej na něj byl jeho kolega ve směně, výpravčí Jarda se sousední stanice. Vadilo mu, že Radek při služební komunikaci vyžadoval, aby se vyjadřoval v souladu se závazným slovním zněním a netoleroval jakýkoli odchylky od předpisových ustanovení. Je fakt, že to někdy přeháněl, ale já jsem to respektoval, protože jsem s ním souhlasil, že i malej prohřešek může člověka dostat do kriminálu.

Jenže Jarda se tou jeho "buzerací" nehodlal smířit a dlouho přemýšlel, jak mu službu osladí. Nebylo to jednoduchý, když byl Radek tak předpisovej. Až jednoho parného dne... "Přijmete vlak 66516 s průjezdem v Kamenici s náskokem ve 13:48?" nabízel Jarda Radkovi bez náznaku lsti nákladní vlak. Ten ho předpisově přijal, a když náklad v Jardově stanici prosvištěl, vzal telefon a podle přepisu ohlásil do sousední stanice skutečný průjezd. A připojil ještě něco: "Jo a prosim tě, volal mi dispečer, že v posledních dvou vozech vezou nějaký dostihový kobyly, a protože je vedro na chcípnutí a náklad dlouho nikde nestavěl, nařídil mi, abych ho uhnul a dal těm koním vodu. Jinak snad pojdou, nebo co. Jenže volal pozdě a já už to nestihl shodit, tak je to na tobě. Dík."

Do Radka jako když píchne. Okamžitě vyskočil od stolu, shodil odjezdové návěstidlo do polohy Stůj a začal po dopravě hledat všechny kýble, vědra a větší nádoby, do kterých by se dala natočit voda. Když naplnil dva největší kýble, co našel, napadla ho spásná myšlenka: zavolat požárníky. Operátorce na lince 150 toho moc nevysvětloval, omezil se na stručné: "Tady nádraží, máme tu mimořádnou událost, okamžitě potřebuju, abyste přijeli se stříkačkou, jde o život!" A zavěsil. Protože tenkrát si z hasičů, esenbáků nebo záchranky dělat šoufky moc nevyplácelo, operátorka poslala na nádraží celou výjezdovku včetně dvou hasičských Tater s motorovýma stříkačkama.

Náklad akorát vjížděl do stanice, když Radek vyrazil obtěžkán těžkými kýbly a nasadil tempo připomínající běh o život. Náklad měl bezmála 500 metrů a výpravní budova nebyla uprostřed stanice, ale na vzdálenějším konci, takže měl opravdu co dělat. Jak se blížil ke konci vlaku a sílely sirény hasičů, připadalo mu divný, že na konci soupravy nevidí typickou stavbu krytých vozů. Chvilku mu to nedocházelo, ani když doběhl na pokraji infarktu k posledním dvěma vagónům a civěl na dvě hromady kladenského uhlí. Nevěřícně obcházel vlak, kde jsou ty vozy s koňma. Dokonce se podíval i na návěst konec vlaku, jestli je na posledním voze správně umístěna a jestli se poslední vozy za jízdy neutrhly a koníci teď někde nestojí v polích. Vše bylo v pořádku. Pořád měl v rukou ty kýble, i během toho, co se velitel požárníků ptal, co tedy mají hasit. Radkovo sevření povolilo a kýble dopadly na zem. Noblesní koňomil si smutně utřel pot čela, červenou čepici položil na stupačku vozů s uhlím, otočil se a odešel. Nešel do dopravní kanceláře, ale domů. K železnici se už nikdy nevrátil...