Nemyslivci
Dráha, to je život v pohybu. A ten umí bohužel i zabíjet. Za pětačtyřicet let jsem viděl dost nehezkých úrazů, ale tím nechci nikoho strašit. Rád bych vám ale odvyprávěl příběh o dvojici ajznboňáckých vykutálenců, kteří dokázali z vlaku udělat zbraň.
Na začátku sedmdesátých let to měla pára spočítaný. Tedy aspoň to tak vypadalo. Škodovka i ČKD chrlily nový mašiny na naftu a elektriku a soudruzi plamenně hovořili o tom, jak má motorizace a elektrizace naší železnice zelenou. Jenže pravda byla taková, že sloupy trakčního vedení nerostly jako houby po dešti a "traktory" vlivem velkého počtu závad spíš stály, než jezdily. Takže se z kopřiv vytahaly ty předpotopní, smradlavé a buržoazní mašiny na uhlí a jaly se zachraňovat čest socialistické železnice. To velmi potěšilo dvojici Pepíků, kterým celá Severozápadní dráha neřekla jinak než Duo Pepí. Byla to sehraná parta strojvedoucí - topič, už žádní mladíci, ale duchem pořád kluci. A podobně hovězí měli i nápady.
Za ty roky spolu na kolejích srazili pěkných pár kusů zvěře. Když to šlo, vrátili se pro úlovek po šichtě autem, naporcovali ho a rodiny se pak několik dní cpaly zvěřinou. Jenže ne vždycky se podařilo nebohou laňku nebo jelínka sejmout v takovém terénu, který umožňoval se pro něj později vrátit. Ale ani dostupná lokalita nebyla zárukou toho, že masíčko skončí u těchto lovců beze zbraně. Občas byl prostě někdo rychlejší a sražený kus si odvezl dříve. Zkrátka a dobře, Pepani hledali způsob, jak si úlovek naložit hned. Zastavit samozřejmě nemohli, ale nakonec na to přišli. Jenže než mohli svou metodu otestovat, místo parního Papouška jim přidělili motorového Brejlovce. A jejich plán se s touto novou trakcí spáchat nedal. Proto měli obrovskou radost, když se Brejlovec porouchal.
V den D jsem měl noční a když jsem viděl rozzářené Pepíky, jak najíždějí s párou na soupravu večerního rychlíku do Liberce, bylo mi to jasný. "Tak co, hoši, jdete na to?" halekal jsem na ně. "Si piš, Fráňo! Drž palce a slib ženě, že ráno doneseš ze šichty kančí, dančí, prostě zvěřinu," reagoval "velkej" Josef, strojvedoucí. Pořád mi nebylo jasný, jak to chtějí udělat a tak jsem se prostě zeptal: "Tak už kápněte božskou! Jak chcete to zvíře srazit a zároveň dostat do mašiny? Pepíci se na sebe podívali, spiklenecky mrkli a malej praví: "Když se nám povede tu mrchu sejmout přímo čelem mašiny, mezi kolejnicema, tak nám jí pluh naroluje přímo mezi kolama do popelníku. My ho jen na chvíli otevřeme a jen co tu potvoru nabereme, hned zase zavřeme. A na konečný to máme i s tepelnou úpravou." Chvíli jsem si myslel, že si ze mě dělají blázny, ale oni to mysleli vážně. A Duu Pepí nebylo radno nic vymlouvat, byli to příslušníci druhu "všechno vím, všude jsem byl a od všeho mám klíče". Popřál jsem jim úspěšný lov a šel dělat brzdu dalšímu vlaku. Na rozuzlení jsem nemusel čekat dlouho. Tato lokomotivní četa se vracela z Liberce nad ránem zpět, a tak si ji stačilo vyčíhnout.
V ranním říjnovém oparu se Papoušek zjevil skoro myticky. Na jeho stanovišti ale už tak povznesená nálada nepanovala. Když jsem viděl úplně sinalého fíru, můj zamýšlený hecířský dotaz se změnil na pouhé: "Co se stalo, Pepí?" Josef se vypotácel z kuchyně a začal vyprávět: "Vyjeli jsme z Lípy a Pepa naložil Papouchovi, co se do něj vešlo. Svištěli jsme to poctivejch sedumdesát, vše tma jako v pytli a jen kužel světla z reflektoru osvětloval trať před námi. A najednou tam byl! Minimálně dvanácterák! Zrovna jsme míjeli předvěst do Srní, když se ten pacholek rozhodl, že svou kůži nedá jen tak zadarmo. Rozeběhl se, pádil před mašinou, držel se toho světelnýho kuželu a asi se bál uskočit do temnoty. Mysleli jsme, že už je náš, ale ten parchant jako by věděl to, čeho jsme si my s Pepínem v zápalu lovecké vášně nevšimli. Do Srní nebylo postaveno! Červený jsem si všiml sotva na tři sta metrů. Šoupnul jsem tam rychlobrzdu, až jiskry lítaly. Bylo to o fous, nárazníky mašiny se zastavily v úrovni návěstidla. O mě se pokoušely mdloby a co myslíš, že udělal ten jelen? Zastavil se, podíval se s takovým pohrdavým výrazem na mašinu a zmizel v lese."
Jestli to byla pravda, nebo si tuhle historku Pepíci vymysleli, aby zakamuflovali nepozornost, jsem se nikdy nedozvěděl. Faktem ale je, že Papoušek musel zažít brutální brždění, protože jel rovnou na soustružení kol - všechna byla obutá. Příběh, který je možná ajznboňáckou latinou, se ale vypráví dodnes , a Pepíci si díku němu vysloužili další přezdívku - Nemyslivci.
