Rauchn frbótn!

Kouřím od dvanácti. Přesně si pamatuju den, kdy jsem začal. Proč si ho pamatuju, pochopíte později. Chodili jsme se sousedovic Cyrilem čumět na ranžír, jak se šíbuje, a z lávky plivali na vlaky. Teda, tehdy jsem si myslel, že jsou to vlaky, ale o několik let později mi v kurzu vysvětlili, že když se posunuje, neříká se vlaku vlak ale posunující díl. No nic. Takže flušeme po těch posunujících se dílech a najednou se začaly prkna té lávky strašně otřásat. Rozhlížíme se do stran a z dálky vidíme tlustýho chlapa, jak běží a prkna se mu pod tučnýma haksnama prohýbají jako sirky. V puse žváro, ale protože už to nemohl udýchat, zahodil ho přímo u nás. Pospíchal oprávněně, protože motorák, který chtěl evidentně chytit, se chystal k odjezdu a výpravčí popoháněl četu, ať dělají, že mají zpoždění. Tlusťoch vlak chytil a my s Cyrilem měli první cigáro v životě.

Stali se z nás vášniví kuřáci, což je dneska vlastně urážka, ale tenkrát člověk mohl kouřit prakticky všude. Zahulená putyka byla spíš pravidlem než výjimkou, čadili doktoři se sestrama v nemocnicích, kuřárnu měly i učitelky v mateřský školce. A samozřejmě se smělo kouřit i na nádražích a ve vlacích. Jasně, i tenkrát byli zapřisáhlí nekuřáci a pro ty bylo největší pastí vlízt do "půlenýho nekuřáku". To byl vůz, v jehož polovině se hulit smělo, a ve druhé ne. Ovšem kromě dvířek v uličce nebyly ty poloviny nijak izolovaný, takže smrad z cigaret byl všude úplně stejnej. Na konci cesty pak bylo úplně jedno, jestli jste seděli v kuřácký nebo nekuřácký části - všichni smrděli úplně stejně.Podobný to bylo na peronech, žádný zákazy jako dneska, kdo chtěl, mohl si bez obav vypalovat zobák. Na západě sice sílily protikuřácký kampaně a poté, co časopis Life poprvé uveřejnil článek prokazující souvislost mezi kouřením a rakovinou plic, se rozpoutal hon na čarodějnice, ale u nás nic. Až jednou přišel náčelník, o kterým jsme věděli, že dříve hulil jako fabrika, pak přestal a přede všema kuřákama moralizoval a vyvěsil nám na útulku plakát, na kterým bylo velkejma písmenama napsáno: Šance pro tři miliony. Posunovač, který u toho tehdy byl, uměl sotva číst, a proto si to vyložil jako nějakou reklamu na novou loterii a hned se náčelníka se žvárem v hubě ptal, kde se dají ty losy koupit. "Fero, když zahodíš tu cigaretu, vyhraješ mnohem víc!" Pak udělal dramatickou pauzu a dodal: "Svůj život". Fero na něj čuměl jako tele na nový vrata, ale tahal dál. Sice netuším, jaký úspěch tenkrát měla kampaň Šance pro tři miliony, ale jedno je jistý - na mě ani na Ferka to nefungovalo.Jak šel čas, tažení proti kuřákům se stupňovalo. Na počátku nového tisíciletí bylo jasné, že se jej budou vlády snažit mýtit, kde to jen půjde. Na vlaky došlo záhy a jedna evropská železnice za druhou zakazovala kouření ve vlacích, často i na nádražích. Jedni z posledních byli Maďaři, ale u těch je to stejně jedno. Jejich vagony vždycky divně smrděly a i dneska, když u peronu zastaví Hungárka, spíše než vůni dálek a exotiky člověka dostihne smrad přepálenýho tuku z jejich jídelňáku.

Ale to jsem odbočil. Hlavní důvod, proč vzpomínám na léta tabákového opojení, je příhoda, která se na našem nádraží odehrála před několika lety. Jednoho krásného letního odpoledne přijelo écéčko z Berlína do Prahy s náskokem pár minut. Toho chtěli využít tři mladí Němci, kteří se drali z vagonu rychleji, než partička čórkařů, která pravidelně jezdila "obšťastňovat" obchodníky do Drážďan. Zapalovači škrtali snad už na schůdkách a jen co vypadli ven, už labužnicky potahovali, nedbaje zákazových cedulí velkých jako kráva. Na nástupišti nervózně přešlapoval výpravčí nevelkého vzrůstu pro svou výšku a věčnou "nastartovanost" přezdívaný Skútr (to je složenina ze dvou českých slov, ale protože první je vulgární, prozradím jen to druhé - trpaslík). Hned jak je uviděl, nasadil tempo naspeedovaného pštrosa, a záhy spustil: "Rauchn frbótn!" To bylo ale jediný, co uměl německy, takže žalostnému dožadovaní zoufalých skopčáků, kde můžou na nástupišti kouřit, už nerozuměl. "Ptají se tě, kde můžou kouřit, protože v Německu mají na peronech vyhrazená místa pro kuřáky," říkám mu. "V Německu můžou mít na nádraží třeba Rauch Oktober Festy, ale tady se prostě hulit nebude! Je to zakázaný." Vysvětlil jsem německým mladíkům, že přes Skútra vlak nejede a s trochou studu za jeho dikci odešel. Přemýšlel jsem, jak je možný, že v zemi, kde prosazoval už Hitler protikuřácký zákony a kampaň proti tabáku pod jeho taktovkou byla jedna z největších všech dob, mají tolik pochopení. Nepřišel jsem na to, ale jedno vím jistě. My prostě budeme vždycky papežštější než papež, ale třeba se díky tomu dožiju kmetských let. I když tomu moc nevěřím, protože pointou tohoto vyprávění je fakt, že moje první cigareta v životě byla poslední toho tlustého pána, který jí před námi nedokouřenou zahodil. Nastoupil do motoráku směr Hradec Králové a nedojel ani do Stéblové. Psali jsme datum 14. listopadu 1960...