Velká flašková loupež

Vánoce v práci. Dokud byly děti malý, tak mi to vadilo. Pak jsem si zvyknul. Člověk je sice takovej naměkko, když vidí ty rozsvícený stromečky v oknech, ale na druhou stranu je na štědrovečerní noční víc času prohodit pár slov s kolegy. Bývaly i šichty, kdy jsme si udělali improvizovanou štědrovečerní tabuli, protože odbavit těch pár vlaků bylo dílem okamžiku. Vedle toho jsem ale docela rád chodil na silvestrovskou noční, podobně jako výpravčí Pája, který zastával názor, že na Silvestra se opíjejí jen amatéři a on jako pijan poloprofesionál se svému hobby nebude věnovat na povel. Jenže věčně neměl prachy, takže bral všechny vložáky i mimo svoji domovskou stanici. A tak ho osud zavál v posledních hodinách roku 1987 do služby ve výhybně, kde byl výpravčí úplně sám, a připravil mu nezvyklé pokušení.

Tehdy jezdívaly z NDR zvláštní vlaky, kterejma se Dederóni dopravovali do Prahy. Tam se pak slavilo velkolepě až do rána. A nejen tam, Němci si vylejvali hlavy už cestou. Když Pája předpisově sledoval jízdu tohoto vlaku plného veselých tváří a viděl, jak mu němečtí pijani mávají každý alespoň s jednou lahví v ruce, začal spřádat plán, který mu měl vylepšit keš flou: až se bude prázdná souprava vracet do Drážďan, bude plná flašek. Sice prázdných, ale co flaška, to koruna! Novoroční opice dostávala konkrétnější podobu...

Co půlhodinu volal dispečerovi, kdy už pojede ta lahvová zlatá žíla. Když vlak vyrazil z Prahy, spočítal si jako zběhlý dopravák, že ve 23:45 bude u něj. Jenže mýrnyx týrnyx si zastavit vlak taky nešlo. Pája proto vymyslel, že když souprava zastaví u vjezdového návěstidla do hlavního nádraží, které bylo velmi blízko výhybně, bude pět vozů z deseti čouhat ještě do jeho obvodu. Odlehčit jim od lahví může zabrat osm, deset minut. Do půlnoci mělo být po všem. Zavolal proto kolegovi na hlavním s tím, ať vlaku nedovoluje vjezd do stanice, že se musí jít na něco podívat, protože mu volali z předchozí stanice, že u posledního vozu jiskří podvozek... No prostě bouda jako blázen!

Bylo přesně tři čtvrtě na dvanáct, když rychlíková souprava se skřípotem zastavila. Pájova potemnělá postava vlezla do posledního vagonu, kde na něj čekaly opravdový žně. Za minutu měl plné oba pytle, které našel na dně své šatní skříňky. Jenže tam nechtěl další flašky nechat, proto je házel z okna do kolejiště. Občas se sice nějaká rozbila o kolejnici, ale každá zachráněná je dobrá! Jenže pak se stalo něco neočekávaného - vlak se rozjel i s nebohým Pájou, který v narůstající rychlosti viděl jen vzdalující se budovu výhybny. Bylo zaděláno na pěknej průšvih, protože výpravčí, kterej se ztratil uprostřed směny, to by byla skoro sabotáž socialistické železnice! Naštěstí vlak popojel jen pár stovek metrů, na hlavní nádraží.

Ve chvíli, kdy nedobrovolný cestující vystoupil, rozsvítila se obloha silvestrovským ohňostrojem. Vpravdě triumfální příjezd, na který jsme všichni čučeli s otevřenou pusou. Sousední výpravčí ve službě přijel vlakem ověšen podivně cinkajícími pytli! Na vysvětlování ale nebyl čas: "Kde máte zálohu, musím zpátky na boudu! Nebo si myslíte, že jsem vám přijel popřát šťastnej a veselej?"

Když hříšník líčil příběh strojvedoucímu a posunovačům na mašině, mohli se potrhat smíchy. Pája totiž ve svém plánu zapomněl na to, že o půlnoci se střídají na hlavním výpravčí, a dohoda, kterou uzavřel s kolegou, že nechá stát vlak před stanicí, se v předávce jaksi ztratila.

Jeho dobrodružná mise měla nakonec úspěch jen zčásti. V jediném na Nový rok otevřeném automatu lahve od saského ležáku samozřejmě nevykupovali. A tak z uloupených flašek utržil jen zálohu za české lahve, které se mezi německými náhodou objevily. A pět kaček mu tenkrát stačilo akorát tak na dvě lahvový desítky - bez zálohy.